Vratka do života

Tuhle vzpomínku nastartoval Schumacher. Lyžujeme třetí den v Chamonix. Mokrej sníh, teplo a inverze. Chodil jsem kvůli inverzi v zimě do venkovního v Podolí. Nad tebou slunce, skočíš po hlavě z namrzlý hrany pětky a vzápětí se zaboříš  do mlhy nad horkou hladinou. Dva světy s neostrou hranicí. Modrá a do ní vpitá bílá, život a do něj se vkrádá smrt. Jak chcete. Je poledne, cestou nahoru byla ze sedačky vidět krásná hospůdka s venkovní terasou. Dáme pivko, máchne Karel hůlkou před sebe. Tak jo. Rozjedem se, pár obloučků a lyže se zaboří do mlhy. Z kámošů se staly barevný šmouhy. Přibrzdím a před sebou uvidím rozpláclou alpskou chalupu. V té mlze je jak akvarel od Gergényiho, co mi visí v práci nad stolem. Sjezdovka se stáčí doprava. Vyjedu ze značení, prošlápnu si vlnku před terasou a budu machrovat kde se couraj, těším se. Najdu se u stolu na terase, v hlavě mi hučí obří ventilátor a přede mnou stěna z oroseného skla. Za stěnou se blíží jednovaječná dvojčata, chvíli vedle sebe, pohyby naprosto synchronizované, pak zase v zákrytu za sebou. Stěna se odmlžila a já rozeznávám obrysy značně nesympatický ženský. Vyndavá z kapsy pidibaterku a svítí mi do očí. Do levého a do pravého. Jedna pidibaterka a dvě pidibaterky. Mozek se mě snaží vrátit do reality. Začínám rozpoznávat spolustolovníky. Co mi ta bába chtěla? ptám se. To je anglická doktorka, přišla si tě zkontrolovat, odvětí Petr. Co je to za blbost otočím se k Milošovi. No vona chtěla volat vrtulník, když jsi tak chrčel a vyvracel bělmo. Už tasila mobil, ale začal jsi dejchat a Petr jí to rozmluvil. Nakecal jí že jsme vodolný, z Čech, že si nalitej a že to zvládneš. No pane jo, proto sem všichni čuměj. Opilec z východu. A proč jsi vůbec vyjel z trati? ptá se Miloš. Vžyť ho znáš, je to magor na to Karel. Napětí z nich padá. Měli strach. O mě a o svá rozhodnutí, jsou to kámoši. No jen jsem si chtěl prošlápnout tu vlnku abych tu byl dřív, namítám chabě. Jo tak vlnku jo? Tak se otoč! Pomalu se otáčím. Sedm metrů ode mne se tyčí žulová spárovaná opěrka. Je dobré čtyři metry vysoká a na její koruně vzrostlý smrk. Jak jsem ho levým bokem míjel, tak to bylo to poslední co jsem si pamatoval.Tak Šumi přestaň chrčet, koukej vstát a z mlhy na slunce!

Potřeba restartu

Když je vám přes padesát, začnete ztrácet půdu pod nohama. Ztrácí se hlavně vaše "nepostradatelnost". V práci i doma. Postupně sjíždíte pomyslným výtahem z vyhlídkové restaurace umístěné v posledním patře pankráckého mrakodrapu a míříte do třetího podzemí s hromadnými garážemi a podlahou posetou vajgly. Zpočátku tohoto období se stanete přinejlepším pátečním kutálečem popelnice od vrátek k silnici nebo ručním posunem motorové sekačky na trávu. Posléze se i těchto drobných úkolů ujímá  přítel vaší dcery, ve snaze zavděčit se budoucí tchýni. Popelnici vyvalí na první pokus, aniž by otloukl zděný pílíř vrátek a  sekačkou  pečlivě objíždí nedotknutelné, manželkou milované trsy kopretin, které vy vůbec nevidíte, navíc chcete mít to sekání ve vedru co nejrychleji za sebou. V této réžii váš vyměřený čas pokračuje, až se z vás nakonec stane méněcenné stvoření. Stvoření, které je potřeba ze soucitu nakrmit, vyprat mu a přinejlepším podržet za ruku, když dostane třas. U někoho zvítězí pudová potřeba reprodukce. Dotyčný si najde partnerku novou, neopotřebovanou, pokud možno co nejmladší, aby byla schopna co nejdéle reprodukovat a dlouho mu čerstvá vydržela. Ti co se tomu ubrání, skončí v horším případě u flašky piva, televizních seriálů a sportovních přenosů. V lepším případě to nevzdávají a začnou hledat stařecké motivace. Ženy životní křižovatky řeší trochu jednodušeji. Po padesátce už většinou reprodukovat nepotřebují a tudíž nové partnery zpravidla neshánějí, už se koneckonců nareprodukovaly až až. Donutily vás postavit dům, zasadit strom, a zplodit alespoň jednoho syna či dceru. Uchránily děti před nebezpečnými nástrahami i před vámi samými a před vaší, v jejích očích přinejmenším kuriózní, výchovou. Děti dospěly a ony by rády využily své těžce nabité zkušenosti. Chtěly by vnoučata. K tomu se ale vaše děti jaksi nemají. Tak aspoň vnoučata náhradní.. Jednoho odpoledne jsem přišel z práce, moje pořádkumilovná žena věšela na zahradě prádlo, v předsíni byla louže a v kuchyni něco zoufale kňíkalo. Ano, naše rodina se právě rozrostla. Rozrostla se o zrzavou, chundelatou, tehdy ještě bezbrannou labradorku. V bytě se začaly povalovat knížky o výchově a výživě psa, v televizi šel permanentně seriál o psích traumatech, chybělo snad jen fotoalbum a deník štěněte. Tehdy se můj výtah začal nezadržitelně propadat do podzemních garáží. Předstíral jsem upřímný a hluboký zájem o psí literaturu v naději, že se můj výtah zastaví alespoň v přízemí. Jedna ta  knížka mi ale zujala. Byla o canicrossu - běhu člověka se psem. Zavětřil jsem novou motivaci. Začali jsme spolu s fenkou běhat. Tajně jsem zakoupil amortizér, což je psí vodítko s gumicukem a dále opasek pro mě a postroj pro fenku. S tímto vybavením jsme společně, s tehdy ještě štěnětem, spiklenecky pobíhali po místních lesích. Po půl roce jsem se ženou, bez dětí, ale se psem, odjel na silvestrovský týden do horské chaty v krkonošské Úpě. Uprostřed týdne jsem se čtyřnohou exotkou a amortizérem vyrazil na běžky. Jak jsem se později dozvěděl, na svůj první skijöring. Vyšplhali jsme Vavřincovým dolem na Kolínskou a pokračovali frézovanou stopou na Pražskou. Občas cestou zavětřila jelena, vyskočila ze stopy a důrazně odbočila, hnána loveckým pudem. Byly mlaďounká a dychtivá, vždyť svět je tak krásný a pestrý, je přeci potřeba jej řádně a důkladně prozkoumat! Z mé poklidné jízdy ve stopě se rázem stal na pár chvil divoký alpský frírajd. Střídavě jsme vypadávali a opět se vraceli do stopy a oba nás to neskonale bavilo až do chvíle, kdy se na horizontu nejbližší terénní vlnky zjevilo psí spřežení se sáněmi. Osm statných atletických hafanů, kočí (odborně prý mušer), sáně s rolničkami a na nich ve fusaku a kožichu růžolící, oteklý, několikasetkilový němčour! Němčour, který si za svou, tehdy ještě marku, tuto romantiku najal! Idylka, jak z ruské pohádky. Nikoliv však pro mušera. Jakmile nás spatřil, vytušil katastrofu. Ve snaze odvrátit nebezpečí, počal hystericky ječet, ať uhneme z cesty. Fenka to však pochopila jako výzvu k seznámení, zavrtěla ocasem a vykročila vtříc řítícímu se spřežení. Ostatně osm psů a ona široko daleko jediná fena, to byla neopakovatelná příležitost. Vedoucí pes spřežení své pudy ovládl, ale jeho soused, o poznání mladší, svou touhu po seznámení překonat nedokázal. Pak to šlo ráz na ráz. Nejprve letěl němec a s vřískavým řevem se zabořil do závěje, následován sáněmi s kočím a klubkem psů, za doprovodu klení, vytí, štěkotu a cinkotu rolniček. Fenka se na mě tázavě otočila, co jako bude? Pohledem jsem se ujistil, že konflikt přestáli všichni včetně psů bez úrazu a usoudil, že je nejvyšší čas zmizet! Fenka můj úmysl pochopila, ještě naposledy tázavě zvedla packu a pak se krátkým štěkem s těmi blbci, kteří neumí ani běžet po sněhu a ona se tady s nimi zahazuje, definitivně rozloučila. Mazali jsme rychle pryč na úvozku a odepnout postroj a Zahrádkama a do Pece. Na sjezdovce nestíhá a válí kotouly ve sněhu, kotouly štěstí. V Peci jsme se uklidnili, zakoupili ženě mažířský hrníček, fenka se napila z Úpice, ještě poslední tři kilometry a jsme v chatě. Fenka dostane granule, znovu se dlouze napije a upadne do zaslouženého spánkového bezvědomí. Po půlhodince vykvikne, pak několikrát zaštěkne, vytřeští oči a zas okamžitě usne. Den plný zážitků. Kde jste byli? Co jsi s ní vyváděl? táže se žena vyčítavě. Některé společné prožitky se nemají ostatním sdělovat, o něco tím přicházíte. Jsem zticha. Pochopil jsem, že i já už mám vnouče. Sice čtyřnohé, náhradní, ale živé vnouče. Výtah zastavil v přízemí. Kontrolky se rozblikaly. S napětím očekávám, která zůstane rozsvícena. Pro tentokrát to dobře dopadlo, výtah restartoval a veze mi zpět nahoru, zatím do prvního patra.

Josef Kajetán Tyl

Zima, rok před "sametovou" revolucí. Courám se se svou přítelkyní zasněženým městem. Je skoro tma. Jdu o pár kroků napřed, zase si donekonečna bude prohlížet výkladní skříň s botama.. Zamyšleně přecházím po pruhované zebře. Poklidné šustění podvečerního provozu vystřídá zakvílení brzd. S hrůzou se otáčím! "Ty krávo pitomá" řve 50ti letý řidič béžové stodvacítky. "Co se tady motáš a ještě potmě. Dyk sem tě moh zabít!" No to snad ne! Chystám se bránit svou budoucí manželku. "Nech toho, je to starý pán, asi už blbě vidí. Podívej jak se třese. Vždyť se konečně  nic nestalo" uklidňuje mě. "Vždyť tě moh přejet! A na přechodu!" Škodovka se starým pánem odjíždí. Musím si ho zapamatovat. Nejsme velké město, až ho potkám tak mu to vytmavím! "Nezapoměls, že jsme dneska pozvaní k našim na večeři?" "No jasně, na sedmou". První kontakt s jejími rodiči a já na to samozřejmě zapomenu! Je sedm, zvoníme. Přijde otevřít pan otec, sundavá si brýle a prohlíží si mě. Strnu. Je to řidič ze škodovky! Je sobotní slunečné odpoledne, tři neděle po olympijské Soči. Konečně slušný víkend po té hrůze minulého týdne. Vedle v pokoji je slyšet rocková hudba a do toho občas paličky na gumové membráně tréninkového bubínku. Klepu na dveře svého nejmladšího. Klasická atmosféra. Comp, repráky, bubínek, štosy skript, poházené oblečení, nedojedená houska a uprostřed leží naše fenka. Takhle jí to vyhovuje, je tu ráda."Pojď si zaběhat." "Nemůžu, v pondělí mám konzultace k semestrálce". "Ty toho naděláš. To MY! jsme něco vobšlehli přes okno, dopatlali barvy a stafáž. Za dvě hoďky bylo hotovo. Dneska to vyserfuješ na netu, trochu poupravíš, aby to tak neřvalo, a musíš to mít za hodinku!" "Hm, ten byl dobrej.." Už přes hodinku běžím lesem. Běhám tu rád, nikoho celý čas nepotkám, jen srnky a loni tedy jednou myslivce. Jseš táta, ne kamarád a jsou dospělí a na rozdíl od tebe zodpovědný, napomínám se. Žena má pravdu, nejsem schopen se změnit, stále ty rádobyvtipný kecy. Musím otočit, mám dnes běžet 19 a jsem už za půlkou. Nechce se mi, je mi dobře. Buď aspoň ve svých zájmech zodpovědnej! Otáčím a vracím se k městu. Vybíhám z lesa na louku. Hele! Proti mě na cestě postavička. A běží! Z povzdálí se míjíme. Na slovní zahalekání je to moc daleko, tak zvedám k pozdravu alespoň ruku. Protiběžec udělá stejné gesto. Po večeři zalézám do kavalce a chystám se uložit do deníku dnešní běžecká data. Pípne Skype. Nojo můj nejmladší, potřebuje něco zkonzultovat k seminárce a než by sem šest metrů popošel, budeme si do půlnoci dopisovat! Na ploše mi přistane příloha. Očekávám autocadový vektor, ale má to koncovku gpx! Co to je? píši. Záznam mé trasy. Před měsícem jsi básnil o opuštěném terénu a ukazoval mi kudy běháš na Seznamu. Dnes jsme se potkali, zdravil jsem Tě, ale asi už hůře vidíš :-). Hůře.. Nevidím synku nic! pomyslím si. Ty životy jsou jak hry od J.K.Tyla. Snesou nekonečně repríz. Stejné a pokaždé jiné. Ale stále jsou křehké a přitažlivé. Jen obsazení, podání, výraz, čas a případně kulisy se mění.

Odbíjená

Ne nebojte se, nebude to Viewegh, je to jiný příběh. Scházíme se s přáteli přes zimu jednou týdně v místní tělocvičně na odbíjené. Klasická školní s ribstolemi a koši na basket.Je hodně malá, s nízkým stropem, ale na naše pinkání stačí. Nejde o žádnou uzavřenou výkonostní partu. Když se objeví někdo nový, hraje s námi, zapinká si, přijde příště anebo třeba už vůbec. Objevil se tam hubený, obrýlený, vysoký chlapík. Když někam přibude někdo koho neznáte, podvědomě či vědomě ho zkoumáte a snažíte někam zařadit. I já se ho snažím prozkoumat a zařadit. Pozdravil, na obě zápěstí si namotal elastický obvaz a místo sálovek si obul  běžecké minimalistické boty. Máš něco s rukou? navazuji kontakt. Ne jen si zpevňuji zápěstí, odvětí. Měl jsem ho zařazeného - běžec. Hra začala. Marek přes bloky zasmečoval, náš nový neznámý se rozeběhl, švihnul pravou paží, aby míč vybral, ale špatně uvázané obinadlo se uvolnilo, volný konec si chlapík nohou přišláp, paže se zastavila. Další krok, fáč povolil, napružená ruka se vymrštila a plnou silou trefila míč. Míč nabral rychlost, odrazil se od stropu, pak od země, znovu doletěl téměř ke stropu a... propadl košem. První koš v dějinách odbíjené! Válíme se smíchy po podlaze, zatímco on v tichosti sundavá obinadla a věší je na ribstole. Nakonec se vzchopíme a pokračujem ve hře. Příjem a nahrávka našemu neznámému. Vyskočí, napřáhne se a...bohužel míč míjí. Nohy se přehoupnou za dělící čáru a brada se zachytí do oka sítě. Tělo se zhoupne, dopadne na zem a on se hlavou udeří zátylkem o parkety. To se nedá. Opět se válíme smíchy. Chlap ale nevstává. Jdu k němu. Není ti něco? Ticho. Leží na zádech jak prkno. Dostávám strach. Hej prober se! Nic mi není, jenom se strašně stydím, hlesne. Čas popošel. Chlapík s námi pinká bezmála tři roky, nepravidelně ale vytrvale. Vyklubal se z něj bezva parťák. Pořídil si sálovky a hodně se zlepšil. Já nikdy nebyl smečař, spíš nahrávač, blokař už vůbec, jsem také spíše běžec. Budu  aspoň blogař? Bojím se, že netrefím text či gramatiku a švihnu se zátylkem o virtuální podlahu. Že se mi vysmějí a z téhle blogařské party s hanbou vypískají. Ale já chci vydržet a taky se zlepšit! Slibuji si, že sem na blog budu docházet aspoň občas, ale vytrvale. No uvidíme..

Proti proudu

Před lety jsem hrál softball. Je to malý sport a uplatní se v něm i pohybově méně nadaní. Všichni chtěli hrát, ale trénovat děti se nikomu moc nechtělo. Los nakonec padnul na mě. Soft ač jednoduchý, má poněkud složitá pravidla. Základem je, že pálkou odpálíte soupeřem nadhozený míček a utíkáte postupně po metách v protisměru hodinových ručiček. Tedy na první, druhou, třetí a nakonec na poslední, které se říká domácí.Když všechny mety na svůj odpal dokážete bez porušení pravidel oběhnout, získáte pro své družstvo bod. Říká se tomu houmran. Pokud se obráncům podaří míček zachytit a dopravit na 1. metu dřív než tam pálkař doběhne, je pálkař aut a vypadá ze hry. Mezi dětmi byl drobný zrzounek, nepříliš šikovný, ale pravidla znal do puntíku. Na turnaji v Radotíně nastoupil na pálku. Dva nadhozy promách, ale třetí se mu podařilo ušmudlaným odpalem trefit do hřiště. Míček se zapích do škváry 3 metry od něj. Snadná práce pro obranu. Obránce ze třetí mety míček rutinně sebral, napřáhl se, že jej hodí na první a tím pálkaře vyautuje a strnul..Zrzek si to namířil k metě třetí. Tedy v opačném pořadí. Odtud pokračoval na druhou, pak na první a nakonec dokročil i na metu domácí. Jásal, že uhrál pro družstvo bod. Několik dětí se začalo smát, ostatní zkoprněli. Houmran v obráceném pořadí. Rozhodčí vyhlásili pauzu a šli se poradit. Nemohli se dohodnout a začali listovat v pravidlech. O této herní situaci tam byla pouze drobná obecná proklamace, konkrétně však s takovou absurditou pravidla nepočítala. Po dlouhé poradě vyhlásili zrzka aut a bod neuznali. Prý hrál proti duchu pravidel. Zrzek měl vztek, neběžel opačně z blbosti, ale úmyslně.  Chtěl soupeře překvapit. Před týdnem běžela na Nově reportáž o majiteli úspěšné softwarové firmy. Jeho úspěch spočíval v originálním použití šifrování textových zpráv tak, aby je nikdo nepovolaný nemohl během jejich přenosu přečíst a případně zneužít. Tušíte správně, reportáž byla o zrzkovi z mého dětského oddílu. Po proudu je to snadné, proti proudu odvážné. Odvážní jsou ale schopni něčeho dosáhnou a měnit vžitá pravidla. Běhejme odvážně. Na hřišti i v životě.

Paralelní slalom

Víte co to je paralelní slalom? Postaví se z tyček trať a vedle rovnoběžně druhá, stejná. Jedna modrá, druhá červená. V 1. kole jedete červenou a soupeř modrou. V druhém si to prohodíte. Nižší součet časů vyhrává. Odjeli jsme se ženou a psem na 14 dní do malého rodinného penziónku. Je začátek podzimu, ráda chodí na houby, běhat moc nemůže, bolí ji záda a ani jí to nebaví. Mě zas nebaví ty houby ikdyž se k nim zatím ohnout můžu. Ví, že tu budu pobíhat, ale chce být aspoň občas se mnou a se psem. Má to tak ráda. Ve středu u snídaně objevím v místním tisku, že se v Radovesnici běží v neděli Rádobyvesnický škrpál. Pojedu tam, je to kousek odsud říkám ženě. Ani neprotestuje, má mě ráda a ví že jsem bez závodů jak na trní, je běžecká sezóna. Do jedný jsem zpátky, říkám jí v neděli ráno. Udělám smaženici až přijedeš. Dostala pusu. Zaparkuji na návsi u kostela, terén tu neznám jdu raději na výklad trati. Trasa je uzavřený okruh, od startu poběžíme po okresce, po dvou kilometrech zahneme do lesa. Bude tam pořadatel. Je to úzká stezka do kopce, pro jednoho, označená červenými fáborky. Na kopci, u velkého dubu, náš směr kolmo přetne značená cesta. Dáme se po zelené doprava až na rozcestí s modrou, dále po modré opět doprava a ta nás dovede až do cíle, vysvětluje vysportovaný sympaťák. Já poběžím s vámi, snad vám stačím a navedu vás, zubí se. Normálně se mi to nestává, ale dal jsem si ráno dvojitou kávu a snad litr čaje a už na silnici vím, že budu muset. Zahneme do lesa. Na singlteru to nejde, ale na kopci je to neodkladné. Zahlédnu dub a zelenou, pokračuji ještě 20 metrů v původním směru, abych byl z dohledu. Konečně, už to fakt nešlo. Otočím se a vracím se na cestu, proti sobě zahlédnu ještě několik opozdilců. Jak to říkal? U dubu doprava po zelené. Cesta se klikatí v mlází, trochu znejistím, žádný běžec přede mnou. Ba ne támhle už se míhaj barevné postavičky s čísly na zádech a tady doprava odbočuje modrá. Zařadím se spokojeně do strakatého hada. Proběhnu cílem, dostanu rozlévanou kofolu s tatrankou, číslo si mám ponechat. Sednu si na lavičku, pak si na ní lehnu a pak už nevím o světě. Když se probudím, nikde nikdo, vesnice se vrátila do všedního života. Ach jo, třeba jsi byl na bedně a ty zaspíš. Jdu ke kostelu pro auto. Tam je vymydleno, jen prázdná zámkovka a já parkuji na asfaltu rozpomínám se. No jo maj tu dva kostely, musím ho najít. Už jsem prošel ves křížem krážem, to není možný. Jsem se vzbudil na Marzu? Proti mě babča s košem jablek. Dobrý den. Kde tu máte druhej kostel? Nemůžu ho najít. Tady byl vždycinky jen jeden, ale máme novýho faráře, pana Kalouse, ten vám umí kázat..No to určitě ano, když máte tak krásný kostel. Jsou to tady Radovesnice žejo? Radovesnice? vykulí oči. Ty jsou půlhodinky po týhle silnici, tohle je Lhota. Fakt Mars, nebere mi to. Pěšky? ujišťuji se. Některé sousední vesnice bývají slepené, třeba tam bude ten druhý kostel. Autem! Vždyť je to skoro 30 kilometrů, vyvalí oči podruhé. A kratší cestu byste neměla? To musíte támhle k lesu a u Hájků doleva. Jo díky, nashle. Odtamtud jsem přiběh, uvědomuji si. Nedá se nic dělat ještě jeden závod, tentokrát začne po modré. Když doběhnu k dubu, ještě tam visí pár červených fáborků. Hm doprava to bylo, ale z druhé strany, jsem úplně blbej. Seběhnu ke kostelu, vlezu do auta a vylovím mobil z kaslíku, pět nepřijatých hovorů, volat už nemá cenu budu u ženy za 10 minut. Co jí řeknu až opět uslyším o své nezodpovědnosti? Budu mlčet, to by pochopil jedině Paroubek. Ten co se zná s Marťanama. V úterý mi přistane u prahu místní plátek. V rubrice sport se píše, že hasiči z Radovesnic pořádali tuto něděli terénní běh a druhý pak Sokol Lhota. V přiložených tabulkách je u mého čísla uvedeno diskvalifikován s poznámkou  nedoběhl do cíle, u toho radovesnického a diskvalifikován, neproběhl startem u toho ve Lhotě. Tam navíc chybí i jméno. Přijde mi to líto. Proběh jsem dvě kola! Červené a modré, tam a zpět. Sice bez soupeře, ale diskvalifikace? Rychle házím noviny do koše, kdyby to žena četla, kdoví o čem by přemýšlela.

Reprezentantka

Vžycky se mi líbil triatlon, ale neměl jsem vytrvalost a vůli, bylo by to fiasko. Vytrvalost mám už lepší, tak že bych ho přece jen  zkusil? Asi ne, mám katastrofální plávání. Navíc mi tam s mojí žábou kraulisti umlátěj. Listuji na netu: hele terénní duatlon, co to je? Běh, kolo, běh. No rok běhám a každé normální dítě jezdí od pěti na kole, to bych snad dal. Triatlonisti maj svůj svět, uzavřená, ale příjemná komunita fanatiků. Jedinej sport, kde se závodí na čas i v převlíkání a přezouvání. Pořadatel mi hned otypuje a dává raději přednášku. Tohle je depo, najdi si své číslo, pověs tam kolo a igelitku. Až sem po prvním běhu dorazíš, přezuješ se do treter, kolo vytlačíš támhle k té pásce, pak teprv nasedneš a pojedeš. Až se sem  vrátíš po kole, kolo sem zase dotlačíš, pověsíš ho, přehupsneš do běžeckýho a po druhém běhu už jen protneš cíl. No na modní přehlídku jsem si nic nevzal, boty mám jedny. Vemu igelitku, dám do ní hrst suché trávy, aby nebyla tak splasklá a pověsím ji ke kolu. Dnes jí už nebudu potřebovat. Je odstartováno. Blížím se k depu s číslem na zádech. Jaký mám vůbec číslo? Bez něj nenajdu svý kolo! Zbytečná starost. V depu je pouze jediné, musí být moje. Než se vyhrabu z depa nikde nikdo. Nikde nikdo ještě pět kilometrů. Konečně na obzoru postavička. Dokonce se přibližuje. Dojíždím slečnu jak z titulní stránky cyklistického časopisu. S tretrami barevně sladěný přiléhavý dres, přilba do kapky, samostmívací brýle proti slunci, těžko to bude její první duatlon. Dokonce jí předjíždím! Zavěšuje se za mne. Krajina se otevře, viditelnost na 15 kilometrů a na kole široko daleko nikdo. Za mnou se ozve: hele jedeme blbě. Zastavím a otočím. Skláníme se nad jejím mobilem s mapou. Před pěti kilometrama jsme měli uhnout doprava lokalizuje místo kde jsem se zbytečně kousnul, abych jí ujel. Najdeme odbočku a plkáme o všem možném, závod pro nás skončil. Na rovince je to dialog, který ve stoupáních přechází v její monolog. Svorně se blížíme do druhého depa. Většina závodníků už je v cíli. Než se napiji, má souputnice už dávno vyrazila do druhého běhu. Doběhnu otráveně do cíle. Dívčina nese svým přátelům druhou rundu rumu. Všichni se baví na její účet. Jdu se jí omluvit, že kvůli mě zakufrovala. Za to přece nemůžeš, je to moje blbost. Hele a jak to že tak rychle běháš a na kole ti skoro stačím? já na to s hrdostí v hlase. Hlouček okolo ní se neskutečně baví. Víš těsně než jsi mi dojel jsem píchla, zalepit to nešlo a přihlížející pořadatel mi nabídl své kolo z marketu, váha snad sto kilo a navíc nepřehazovalo a skoro nebrzdilo. Ale stejně si dobrej, v tvým věku..Dík za milej doprovod. Tak takhle je to. Zalil mi ruměnec studu a tiše jsem se odplížil.Ty se s ní znáš? ptá se udiveně vedle stojící pořadatel. No asi vlastně jo, proč? odpovídám zmateně. Je to loňská mistryně republiky v triatlonu! Tak to vidíte mistryně a milá holka. Tak to má být.