Vratka do života

Tuhle vzpomínku nastartoval Schumacher. Lyžujeme třetí den v Chamonix. Mokrej sníh, teplo a inverze. Chodil jsem kvůli inverzi v zimě do venkovního v Podolí. Nad tebou slunce, skočíš po hlavě z namrzlý hrany pětky a vzápětí se zaboříš  do mlhy nad horkou hladinou. Dva světy s neostrou hranicí. Modrá a do ní vpitá bílá, život a do něj se vkrádá smrt. Jak chcete. Je poledne, cestou nahoru byla ze sedačky vidět krásná hospůdka s venkovní terasou. Dáme pivko, máchne Karel hůlkou před sebe. Tak jo. Rozjedem se, pár obloučků a lyže se zaboří do mlhy. Z kámošů se staly barevný šmouhy. Přibrzdím a před sebou uvidím rozpláclou alpskou chalupu. V té mlze je jak akvarel od Gergényiho, co mi visí v práci nad stolem. Sjezdovka se stáčí doprava. Vyjedu ze značení, prošlápnu si vlnku před terasou a budu machrovat kde se couraj, těším se. Najdu se u stolu na terase, v hlavě mi hučí obří ventilátor a přede mnou stěna z oroseného skla. Za stěnou se blíží jednovaječná dvojčata, chvíli vedle sebe, pohyby naprosto synchronizované, pak zase v zákrytu za sebou. Stěna se odmlžila a já rozeznávám obrysy značně nesympatický ženský. Vyndavá z kapsy pidibaterku a svítí mi do očí. Do levého a do pravého. Jedna pidibaterka a dvě pidibaterky. Mozek se mě snaží vrátit do reality. Začínám rozpoznávat spolustolovníky. Co mi ta bába chtěla? ptám se. To je anglická doktorka, přišla si tě zkontrolovat, odvětí Petr. Co je to za blbost otočím se k Milošovi. No vona chtěla volat vrtulník, když jsi tak chrčel a vyvracel bělmo. Už tasila mobil, ale začal jsi dejchat a Petr jí to rozmluvil. Nakecal jí že jsme vodolný, z Čech, že si nalitej a že to zvládneš. No pane jo, proto sem všichni čuměj. Opilec z východu. A proč jsi vůbec vyjel z trati? ptá se Miloš. Vžyť ho znáš, je to magor na to Karel. Napětí z nich padá. Měli strach. O mě a o svá rozhodnutí, jsou to kámoši. No jen jsem si chtěl prošlápnout tu vlnku abych tu byl dřív, namítám chabě. Jo tak vlnku jo? Tak se otoč! Pomalu se otáčím. Sedm metrů ode mne se tyčí žulová spárovaná opěrka. Je dobré čtyři metry vysoká a na její koruně vzrostlý smrk. Jak jsem ho levým bokem míjel, tak to bylo to poslední co jsem si pamatoval.Tak Šumi přestaň chrčet, koukej vstát a z mlhy na slunce!

Potřeba restartu

Když je vám přes padesát, začnete ztrácet půdu pod nohama. Ztrácí se hlavně vaše "nepostradatelnost". V práci i doma. Postupně sjíždíte pomyslným výtahem z vyhlídkové restaurace umístěné v posledním patře pankráckého mrakodrapu a míříte do třetího podzemí s hromadnými garážemi a podlahou posetou vajgly. Zpočátku tohoto období se stanete přinejlepším pátečním kutálečem popelnice od vrátek k silnici nebo ručním posunem motorové sekačky na trávu. Posléze se i těchto drobných úkolů ujímá  přítel vaší dcery, ve snaze zavděčit se budoucí tchýni. Popelnici vyvalí na první pokus, aniž by otloukl zděný pílíř vrátek a  sekačkou  pečlivě objíždí nedotknutelné, manželkou milované trsy kopretin, které vy vůbec nevidíte, navíc chcete mít to sekání ve vedru co nejrychleji za sebou. V této réžii váš vyměřený čas pokračuje, až se z vás nakonec stane méněcenné stvoření. Stvoření, které je potřeba ze soucitu nakrmit, vyprat mu a přinejlepším podržet za ruku, když dostane třas. U někoho zvítězí pudová potřeba reprodukce. Dotyčný si najde partnerku novou, neopotřebovanou, pokud možno co nejmladší, aby byla schopna co nejdéle reprodukovat a dlouho mu čerstvá vydržela. Ti co se tomu ubrání, skončí v horším případě u flašky piva, televizních seriálů a sportovních přenosů. V lepším případě to nevzdávají a začnou hledat stařecké motivace. Ženy životní křižovatky řeší trochu jednodušeji. Po padesátce už většinou reprodukovat nepotřebují a tudíž nové partnery zpravidla neshánějí, už se koneckonců nareprodukovaly až až. Donutily vás postavit dům, zasadit strom, a zplodit alespoň jednoho syna či dceru. Uchránily děti před nebezpečnými nástrahami i před vámi samými a před vaší, v jejích očích přinejmenším kuriózní, výchovou. Děti dospěly a ony by rády využily své těžce nabité zkušenosti. Chtěly by vnoučata. K tomu se ale vaše děti jaksi nemají. Tak aspoň vnoučata náhradní.. Jednoho odpoledne jsem přišel z práce, moje pořádkumilovná žena věšela na zahradě prádlo, v předsíni byla louže a v kuchyni něco zoufale kňíkalo. Ano, naše rodina se právě rozrostla. Rozrostla se o zrzavou, chundelatou, tehdy ještě bezbrannou labradorku. V bytě se začaly povalovat knížky o výchově a výživě psa, v televizi šel permanentně seriál o psích traumatech, chybělo snad jen fotoalbum a deník štěněte. Tehdy se můj výtah začal nezadržitelně propadat do podzemních garáží. Předstíral jsem upřímný a hluboký zájem o psí literaturu v naději, že se můj výtah zastaví alespoň v přízemí. Jedna ta  knížka mi ale zujala. Byla o canicrossu - běhu člověka se psem. Zavětřil jsem novou motivaci. Začali jsme spolu s fenkou běhat. Tajně jsem zakoupil amortizér, což je psí vodítko s gumicukem a dále opasek pro mě a postroj pro fenku. S tímto vybavením jsme společně, s tehdy ještě štěnětem, spiklenecky pobíhali po místních lesích. Po půl roce jsem se ženou, bez dětí, ale se psem, odjel na silvestrovský týden do horské chaty v krkonošské Úpě. Uprostřed týdne jsem se čtyřnohou exotkou a amortizérem vyrazil na běžky. Jak jsem se později dozvěděl, na svůj první skijöring. Vyšplhali jsme Vavřincovým dolem na Kolínskou a pokračovali frézovanou stopou na Pražskou. Občas cestou zavětřila jelena, vyskočila ze stopy a důrazně odbočila, hnána loveckým pudem. Byly mlaďounká a dychtivá, vždyť svět je tak krásný a pestrý, je přeci potřeba jej řádně a důkladně prozkoumat! Z mé poklidné jízdy ve stopě se rázem stal na pár chvil divoký alpský frírajd. Střídavě jsme vypadávali a opět se vraceli do stopy a oba nás to neskonale bavilo až do chvíle, kdy se na horizontu nejbližší terénní vlnky zjevilo psí spřežení se sáněmi. Osm statných atletických hafanů, kočí (odborně prý mušer), sáně s rolničkami a na nich ve fusaku a kožichu růžolící, oteklý, několikasetkilový němčour! Němčour, který si za svou, tehdy ještě marku, tuto romantiku najal! Idylka, jak z ruské pohádky. Nikoliv však pro mušera. Jakmile nás spatřil, vytušil katastrofu. Ve snaze odvrátit nebezpečí, počal hystericky ječet, ať uhneme z cesty. Fenka to však pochopila jako výzvu k seznámení, zavrtěla ocasem a vykročila vtříc řítícímu se spřežení. Ostatně osm psů a ona široko daleko jediná fena, to byla neopakovatelná příležitost. Vedoucí pes spřežení své pudy ovládl, ale jeho soused, o poznání mladší, svou touhu po seznámení překonat nedokázal. Pak to šlo ráz na ráz. Nejprve letěl němec a s vřískavým řevem se zabořil do závěje, následován sáněmi s kočím a klubkem psů, za doprovodu klení, vytí, štěkotu a cinkotu rolniček. Fenka se na mě tázavě otočila, co jako bude? Pohledem jsem se ujistil, že konflikt přestáli všichni včetně psů bez úrazu a usoudil, že je nejvyšší čas zmizet! Fenka můj úmysl pochopila, ještě naposledy tázavě zvedla packu a pak se krátkým štěkem s těmi blbci, kteří neumí ani běžet po sněhu a ona se tady s nimi zahazuje, definitivně rozloučila. Mazali jsme rychle pryč na úvozku a odepnout postroj a Zahrádkama a do Pece. Na sjezdovce nestíhá a válí kotouly ve sněhu, kotouly štěstí. V Peci jsme se uklidnili, zakoupili ženě mažířský hrníček, fenka se napila z Úpice, ještě poslední tři kilometry a jsme v chatě. Fenka dostane granule, znovu se dlouze napije a upadne do zaslouženého spánkového bezvědomí. Po půlhodince vykvikne, pak několikrát zaštěkne, vytřeští oči a zas okamžitě usne. Den plný zážitků. Kde jste byli? Co jsi s ní vyváděl? táže se žena vyčítavě. Některé společné prožitky se nemají ostatním sdělovat, o něco tím přicházíte. Jsem zticha. Pochopil jsem, že i já už mám vnouče. Sice čtyřnohé, náhradní, ale živé vnouče. Výtah zastavil v přízemí. Kontrolky se rozblikaly. S napětím očekávám, která zůstane rozsvícena. Pro tentokrát to dobře dopadlo, výtah restartoval a veze mi zpět nahoru, zatím do prvního patra.

Josef Kajetán Tyl

Zima, rok před "sametovou" revolucí. Courám se se svou přítelkyní zasněženým městem. Je skoro tma. Jdu o pár kroků napřed, zase si donekonečna bude prohlížet výkladní skříň s botama.. Zamyšleně přecházím po pruhované zebře. Poklidné šustění podvečerního provozu vystřídá zakvílení brzd. S hrůzou se otáčím! "Ty krávo pitomá" řve 50ti letý řidič béžové stodvacítky. "Co se tady motáš a ještě potmě. Dyk sem tě moh zabít!" No to snad ne! Chystám se bránit svou budoucí manželku. "Nech toho, je to starý pán, asi už blbě vidí. Podívej jak se třese. Vždyť se konečně  nic nestalo" uklidňuje mě. "Vždyť tě moh přejet! A na přechodu!" Škodovka se starým pánem odjíždí. Musím si ho zapamatovat. Nejsme velké město, až ho potkám tak mu to vytmavím! "Nezapoměls, že jsme dneska pozvaní k našim na večeři?" "No jasně, na sedmou". První kontakt s jejími rodiči a já na to samozřejmě zapomenu! Je sedm, zvoníme. Přijde otevřít pan otec, sundavá si brýle a prohlíží si mě. Strnu. Je to řidič ze škodovky! Je sobotní slunečné odpoledne, tři neděle po olympijské Soči. Konečně slušný víkend po té hrůze minulého týdne. Vedle v pokoji je slyšet rocková hudba a do toho občas paličky na gumové membráně tréninkového bubínku. Klepu na dveře svého nejmladšího. Klasická atmosféra. Comp, repráky, bubínek, štosy skript, poházené oblečení, nedojedená houska a uprostřed leží naše fenka. Takhle jí to vyhovuje, je tu ráda."Pojď si zaběhat." "Nemůžu, v pondělí mám konzultace k semestrálce". "Ty toho naděláš. To MY! jsme něco vobšlehli přes okno, dopatlali barvy a stafáž. Za dvě hoďky bylo hotovo. Dneska to vyserfuješ na netu, trochu poupravíš, aby to tak neřvalo, a musíš to mít za hodinku!" "Hm, ten byl dobrej.." Už přes hodinku běžím lesem. Běhám tu rád, nikoho celý čas nepotkám, jen srnky a loni tedy jednou myslivce. Jseš táta, ne kamarád a jsou dospělí a na rozdíl od tebe zodpovědný, napomínám se. Žena má pravdu, nejsem schopen se změnit, stále ty rádobyvtipný kecy. Musím otočit, mám dnes běžet 19 a jsem už za půlkou. Nechce se mi, je mi dobře. Buď aspoň ve svých zájmech zodpovědnej! Otáčím a vracím se k městu. Vybíhám z lesa na louku. Hele! Proti mě na cestě postavička. A běží! Z povzdálí se míjíme. Na slovní zahalekání je to moc daleko, tak zvedám k pozdravu alespoň ruku. Protiběžec udělá stejné gesto. Po večeři zalézám do kavalce a chystám se uložit do deníku dnešní běžecká data. Pípne Skype. Nojo můj nejmladší, potřebuje něco zkonzultovat k seminárce a než by sem šest metrů popošel, budeme si do půlnoci dopisovat! Na ploše mi přistane příloha. Očekávám autocadový vektor, ale má to koncovku gpx! Co to je? píši. Záznam mé trasy. Před měsícem jsi básnil o opuštěném terénu a ukazoval mi kudy běháš na Seznamu. Dnes jsme se potkali, zdravil jsem Tě, ale asi už hůře vidíš :-). Hůře.. Nevidím synku nic! pomyslím si. Ty životy jsou jak hry od J.K.Tyla. Snesou nekonečně repríz. Stejné a pokaždé jiné. Ale stále jsou křehké a přitažlivé. Jen obsazení, podání, výraz, čas a případně kulisy se mění.