Zima, rok před "sametovou" revolucí. Courám se se svou přítelkyní zasněženým městem. Je skoro tma. Jdu o pár kroků napřed, zase si donekonečna bude prohlížet výkladní skříň s botama.. Zamyšleně přecházím po pruhované zebře. Poklidné šustění podvečerního provozu vystřídá zakvílení brzd. S hrůzou se otáčím! "Ty krávo pitomá" řve 50ti letý řidič béžové stodvacítky. "Co se tady motáš a ještě potmě. Dyk sem tě moh zabít!" No to snad ne! Chystám se bránit svou budoucí manželku. "Nech toho, je to starý pán, asi už blbě vidí. Podívej jak se třese. Vždyť se konečně nic nestalo" uklidňuje mě. "Vždyť tě moh přejet! A na přechodu!" Škodovka se starým pánem odjíždí. Musím si ho zapamatovat. Nejsme velké město, až ho potkám tak mu to vytmavím! "Nezapoměls, že jsme dneska pozvaní k našim na večeři?" "No jasně, na sedmou". První kontakt s jejími rodiči a já na to samozřejmě zapomenu! Je sedm, zvoníme. Přijde otevřít pan otec, sundavá si brýle a prohlíží si mě. Strnu. Je to řidič ze škodovky! Je sobotní slunečné odpoledne, tři neděle po olympijské Soči. Konečně slušný víkend po té hrůze minulého týdne. Vedle v pokoji je slyšet rocková hudba a do toho občas paličky na gumové membráně tréninkového bubínku. Klepu na dveře svého nejmladšího. Klasická atmosféra. Comp, repráky, bubínek, štosy skript, poházené oblečení, nedojedená houska a uprostřed leží naše fenka. Takhle jí to vyhovuje, je tu ráda."Pojď si zaběhat." "Nemůžu, v pondělí mám konzultace k semestrálce". "Ty toho naděláš. To MY! jsme něco vobšlehli přes okno, dopatlali barvy a stafáž. Za dvě hoďky bylo hotovo. Dneska to vyserfuješ na netu, trochu poupravíš, aby to tak neřvalo, a musíš to mít za hodinku!" "Hm, ten byl dobrej.." Už přes hodinku běžím lesem. Běhám tu rád, nikoho celý čas nepotkám, jen srnky a loni tedy jednou myslivce. Jseš táta, ne kamarád a jsou dospělí a na rozdíl od tebe zodpovědný, napomínám se. Žena má pravdu, nejsem schopen se změnit, stále ty rádobyvtipný kecy. Musím otočit, mám dnes běžet 19 a jsem už za půlkou. Nechce se mi, je mi dobře. Buď aspoň ve svých zájmech zodpovědnej! Otáčím a vracím se k městu. Vybíhám z lesa na louku. Hele! Proti mě na cestě postavička. A běží! Z povzdálí se míjíme. Na slovní zahalekání je to moc daleko, tak zvedám k pozdravu alespoň ruku. Protiběžec udělá stejné gesto. Po večeři zalézám do kavalce a chystám se uložit do deníku dnešní běžecká data. Pípne Skype. Nojo můj nejmladší, potřebuje něco zkonzultovat k seminárce a než by sem šest metrů popošel, budeme si do půlnoci dopisovat! Na ploše mi přistane příloha. Očekávám autocadový vektor, ale má to koncovku gpx! Co to je? píši. Záznam mé trasy. Před měsícem jsi básnil o opuštěném terénu a ukazoval mi kudy běháš na Seznamu. Dnes jsme se potkali, zdravil jsem Tě, ale asi už hůře vidíš :-). Hůře.. Nevidím synku nic! pomyslím si. Ty životy jsou jak hry od J.K.Tyla. Snesou nekonečně repríz. Stejné a pokaždé jiné. Ale stále jsou křehké a přitažlivé. Jen obsazení, podání, výraz, čas a případně kulisy se mění.
Žádné komentáře:
Okomentovat