Když je vám přes padesát, začnete ztrácet půdu pod nohama. Ztrácí se hlavně vaše "nepostradatelnost". V práci i doma. Postupně sjíždíte pomyslným výtahem z vyhlídkové restaurace umístěné v posledním patře pankráckého mrakodrapu a míříte do třetího podzemí s hromadnými garážemi a podlahou posetou vajgly. Zpočátku tohoto období se stanete přinejlepším pátečním kutálečem popelnice od vrátek k silnici nebo ručním posunem motorové sekačky na trávu. Posléze se i těchto drobných úkolů ujímá přítel vaší dcery, ve snaze zavděčit se budoucí tchýni. Popelnici vyvalí na první pokus, aniž by otloukl zděný pílíř vrátek a sekačkou pečlivě objíždí nedotknutelné, manželkou milované trsy kopretin, které vy vůbec nevidíte, navíc chcete mít to sekání ve vedru co nejrychleji za sebou. V této réžii váš vyměřený čas pokračuje, až se z vás nakonec stane méněcenné stvoření. Stvoření, které je potřeba ze soucitu nakrmit, vyprat mu a přinejlepším podržet za ruku, když dostane třas. U někoho zvítězí pudová potřeba reprodukce. Dotyčný si najde partnerku novou, neopotřebovanou, pokud možno co nejmladší, aby byla schopna co nejdéle reprodukovat a dlouho mu čerstvá vydržela. Ti co se tomu ubrání, skončí v horším případě u flašky piva, televizních seriálů a sportovních přenosů. V lepším případě to nevzdávají a začnou hledat stařecké motivace. Ženy životní křižovatky řeší trochu jednodušeji. Po padesátce už většinou reprodukovat nepotřebují a tudíž nové partnery zpravidla neshánějí, už se koneckonců nareprodukovaly až až. Donutily vás postavit dům, zasadit strom, a zplodit alespoň jednoho syna či dceru. Uchránily děti před nebezpečnými nástrahami i před vámi samými a před vaší, v jejích očích přinejmenším kuriózní, výchovou. Děti dospěly a ony by rády využily své těžce nabité zkušenosti. Chtěly by vnoučata. K tomu se ale vaše děti jaksi nemají. Tak aspoň vnoučata náhradní.. Jednoho odpoledne jsem přišel z práce, moje pořádkumilovná žena věšela na zahradě prádlo, v předsíni byla louže a v kuchyni něco zoufale kňíkalo. Ano, naše rodina se právě rozrostla. Rozrostla se o zrzavou, chundelatou, tehdy ještě bezbrannou labradorku. V bytě se začaly povalovat knížky o výchově a výživě psa, v televizi šel permanentně seriál o psích traumatech, chybělo snad jen fotoalbum a deník štěněte. Tehdy se můj výtah začal nezadržitelně propadat do podzemních garáží. Předstíral jsem upřímný a hluboký zájem o psí literaturu v naději, že se můj výtah zastaví alespoň v přízemí. Jedna ta knížka mi ale zujala. Byla o canicrossu - běhu člověka se psem. Zavětřil jsem novou motivaci. Začali jsme spolu s fenkou běhat. Tajně jsem zakoupil amortizér, což je psí vodítko s gumicukem a dále opasek pro mě a postroj pro fenku. S tímto vybavením jsme společně, s tehdy ještě štěnětem, spiklenecky pobíhali po místních lesích. Po půl roce jsem se ženou, bez dětí, ale se psem, odjel na silvestrovský týden do horské chaty v krkonošské Úpě. Uprostřed týdne jsem se čtyřnohou exotkou a amortizérem vyrazil na běžky. Jak jsem se později dozvěděl, na svůj první skijöring. Vyšplhali jsme Vavřincovým dolem na Kolínskou a pokračovali frézovanou stopou na Pražskou. Občas cestou zavětřila jelena, vyskočila ze stopy a důrazně odbočila, hnána loveckým pudem. Byly mlaďounká a dychtivá, vždyť svět je tak krásný a pestrý, je přeci potřeba jej řádně a důkladně prozkoumat! Z mé poklidné jízdy ve stopě se rázem stal na pár chvil divoký alpský frírajd. Střídavě jsme vypadávali a opět se vraceli do stopy a oba nás to neskonale bavilo až do chvíle, kdy se na horizontu nejbližší terénní vlnky zjevilo psí spřežení se sáněmi. Osm statných atletických hafanů, kočí (odborně prý mušer), sáně s rolničkami a na nich ve fusaku a kožichu růžolící, oteklý, několikasetkilový němčour! Němčour, který si za svou, tehdy ještě marku, tuto romantiku najal! Idylka, jak z ruské pohádky. Nikoliv však pro mušera. Jakmile nás spatřil, vytušil katastrofu. Ve snaze odvrátit nebezpečí, počal hystericky ječet, ať uhneme z cesty. Fenka to však pochopila jako výzvu k seznámení, zavrtěla ocasem a vykročila vtříc řítícímu se spřežení. Ostatně osm psů a ona široko daleko jediná fena, to byla neopakovatelná příležitost. Vedoucí pes spřežení své pudy ovládl, ale jeho soused, o poznání mladší, svou touhu po seznámení překonat nedokázal. Pak to šlo ráz na ráz. Nejprve letěl němec a s vřískavým řevem se zabořil do závěje, následován sáněmi s kočím a klubkem psů, za doprovodu klení, vytí, štěkotu a cinkotu rolniček. Fenka se na mě tázavě otočila, co jako bude? Pohledem jsem se ujistil, že konflikt přestáli všichni včetně psů bez úrazu a usoudil, že je nejvyšší čas zmizet! Fenka můj úmysl pochopila, ještě naposledy tázavě zvedla packu a pak se krátkým štěkem s těmi blbci, kteří neumí ani běžet po sněhu a ona se tady s nimi zahazuje, definitivně rozloučila. Mazali jsme rychle pryč na úvozku a odepnout postroj a Zahrádkama a do Pece. Na sjezdovce nestíhá a válí kotouly ve sněhu, kotouly štěstí. V Peci jsme se uklidnili, zakoupili ženě mažířský hrníček, fenka se napila z Úpice, ještě poslední tři kilometry a jsme v chatě. Fenka dostane granule, znovu se dlouze napije a upadne do zaslouženého spánkového bezvědomí. Po půlhodince vykvikne, pak několikrát zaštěkne, vytřeští oči a zas okamžitě usne. Den plný zážitků. Kde jste byli? Co jsi s ní vyváděl? táže se žena vyčítavě. Některé společné prožitky se nemají ostatním sdělovat, o něco tím přicházíte. Jsem zticha. Pochopil jsem, že i já už mám vnouče. Sice čtyřnohé, náhradní, ale živé vnouče. Výtah zastavil v přízemí. Kontrolky se rozblikaly. S napětím očekávám, která zůstane rozsvícena. Pro tentokrát to dobře dopadlo, výtah restartoval a veze mi zpět nahoru, zatím do prvního patra.
Žádné komentáře:
Okomentovat