Odbíjená

Ne nebojte se, nebude to Viewegh, je to jiný příběh. Scházíme se s přáteli přes zimu jednou týdně v místní tělocvičně na odbíjené. Klasická školní s ribstolemi a koši na basket.Je hodně malá, s nízkým stropem, ale na naše pinkání stačí. Nejde o žádnou uzavřenou výkonostní partu. Když se objeví někdo nový, hraje s námi, zapinká si, přijde příště anebo třeba už vůbec. Objevil se tam hubený, obrýlený, vysoký chlapík. Když někam přibude někdo koho neznáte, podvědomě či vědomě ho zkoumáte a snažíte někam zařadit. I já se ho snažím prozkoumat a zařadit. Pozdravil, na obě zápěstí si namotal elastický obvaz a místo sálovek si obul  běžecké minimalistické boty. Máš něco s rukou? navazuji kontakt. Ne jen si zpevňuji zápěstí, odvětí. Měl jsem ho zařazeného - běžec. Hra začala. Marek přes bloky zasmečoval, náš nový neznámý se rozeběhl, švihnul pravou paží, aby míč vybral, ale špatně uvázané obinadlo se uvolnilo, volný konec si chlapík nohou přišláp, paže se zastavila. Další krok, fáč povolil, napružená ruka se vymrštila a plnou silou trefila míč. Míč nabral rychlost, odrazil se od stropu, pak od země, znovu doletěl téměř ke stropu a... propadl košem. První koš v dějinách odbíjené! Válíme se smíchy po podlaze, zatímco on v tichosti sundavá obinadla a věší je na ribstole. Nakonec se vzchopíme a pokračujem ve hře. Příjem a nahrávka našemu neznámému. Vyskočí, napřáhne se a...bohužel míč míjí. Nohy se přehoupnou za dělící čáru a brada se zachytí do oka sítě. Tělo se zhoupne, dopadne na zem a on se hlavou udeří zátylkem o parkety. To se nedá. Opět se válíme smíchy. Chlap ale nevstává. Jdu k němu. Není ti něco? Ticho. Leží na zádech jak prkno. Dostávám strach. Hej prober se! Nic mi není, jenom se strašně stydím, hlesne. Čas popošel. Chlapík s námi pinká bezmála tři roky, nepravidelně ale vytrvale. Vyklubal se z něj bezva parťák. Pořídil si sálovky a hodně se zlepšil. Já nikdy nebyl smečař, spíš nahrávač, blokař už vůbec, jsem také spíše běžec. Budu  aspoň blogař? Bojím se, že netrefím text či gramatiku a švihnu se zátylkem o virtuální podlahu. Že se mi vysmějí a z téhle blogařské party s hanbou vypískají. Ale já chci vydržet a taky se zlepšit! Slibuji si, že sem na blog budu docházet aspoň občas, ale vytrvale. No uvidíme..

Proti proudu

Před lety jsem hrál softball. Je to malý sport a uplatní se v něm i pohybově méně nadaní. Všichni chtěli hrát, ale trénovat děti se nikomu moc nechtělo. Los nakonec padnul na mě. Soft ač jednoduchý, má poněkud složitá pravidla. Základem je, že pálkou odpálíte soupeřem nadhozený míček a utíkáte postupně po metách v protisměru hodinových ručiček. Tedy na první, druhou, třetí a nakonec na poslední, které se říká domácí.Když všechny mety na svůj odpal dokážete bez porušení pravidel oběhnout, získáte pro své družstvo bod. Říká se tomu houmran. Pokud se obráncům podaří míček zachytit a dopravit na 1. metu dřív než tam pálkař doběhne, je pálkař aut a vypadá ze hry. Mezi dětmi byl drobný zrzounek, nepříliš šikovný, ale pravidla znal do puntíku. Na turnaji v Radotíně nastoupil na pálku. Dva nadhozy promách, ale třetí se mu podařilo ušmudlaným odpalem trefit do hřiště. Míček se zapích do škváry 3 metry od něj. Snadná práce pro obranu. Obránce ze třetí mety míček rutinně sebral, napřáhl se, že jej hodí na první a tím pálkaře vyautuje a strnul..Zrzek si to namířil k metě třetí. Tedy v opačném pořadí. Odtud pokračoval na druhou, pak na první a nakonec dokročil i na metu domácí. Jásal, že uhrál pro družstvo bod. Několik dětí se začalo smát, ostatní zkoprněli. Houmran v obráceném pořadí. Rozhodčí vyhlásili pauzu a šli se poradit. Nemohli se dohodnout a začali listovat v pravidlech. O této herní situaci tam byla pouze drobná obecná proklamace, konkrétně však s takovou absurditou pravidla nepočítala. Po dlouhé poradě vyhlásili zrzka aut a bod neuznali. Prý hrál proti duchu pravidel. Zrzek měl vztek, neběžel opačně z blbosti, ale úmyslně.  Chtěl soupeře překvapit. Před týdnem běžela na Nově reportáž o majiteli úspěšné softwarové firmy. Jeho úspěch spočíval v originálním použití šifrování textových zpráv tak, aby je nikdo nepovolaný nemohl během jejich přenosu přečíst a případně zneužít. Tušíte správně, reportáž byla o zrzkovi z mého dětského oddílu. Po proudu je to snadné, proti proudu odvážné. Odvážní jsou ale schopni něčeho dosáhnou a měnit vžitá pravidla. Běhejme odvážně. Na hřišti i v životě.

Paralelní slalom

Víte co to je paralelní slalom? Postaví se z tyček trať a vedle rovnoběžně druhá, stejná. Jedna modrá, druhá červená. V 1. kole jedete červenou a soupeř modrou. V druhém si to prohodíte. Nižší součet časů vyhrává. Odjeli jsme se ženou a psem na 14 dní do malého rodinného penziónku. Je začátek podzimu, ráda chodí na houby, běhat moc nemůže, bolí ji záda a ani jí to nebaví. Mě zas nebaví ty houby ikdyž se k nim zatím ohnout můžu. Ví, že tu budu pobíhat, ale chce být aspoň občas se mnou a se psem. Má to tak ráda. Ve středu u snídaně objevím v místním tisku, že se v Radovesnici běží v neděli Rádobyvesnický škrpál. Pojedu tam, je to kousek odsud říkám ženě. Ani neprotestuje, má mě ráda a ví že jsem bez závodů jak na trní, je běžecká sezóna. Do jedný jsem zpátky, říkám jí v neděli ráno. Udělám smaženici až přijedeš. Dostala pusu. Zaparkuji na návsi u kostela, terén tu neznám jdu raději na výklad trati. Trasa je uzavřený okruh, od startu poběžíme po okresce, po dvou kilometrech zahneme do lesa. Bude tam pořadatel. Je to úzká stezka do kopce, pro jednoho, označená červenými fáborky. Na kopci, u velkého dubu, náš směr kolmo přetne značená cesta. Dáme se po zelené doprava až na rozcestí s modrou, dále po modré opět doprava a ta nás dovede až do cíle, vysvětluje vysportovaný sympaťák. Já poběžím s vámi, snad vám stačím a navedu vás, zubí se. Normálně se mi to nestává, ale dal jsem si ráno dvojitou kávu a snad litr čaje a už na silnici vím, že budu muset. Zahneme do lesa. Na singlteru to nejde, ale na kopci je to neodkladné. Zahlédnu dub a zelenou, pokračuji ještě 20 metrů v původním směru, abych byl z dohledu. Konečně, už to fakt nešlo. Otočím se a vracím se na cestu, proti sobě zahlédnu ještě několik opozdilců. Jak to říkal? U dubu doprava po zelené. Cesta se klikatí v mlází, trochu znejistím, žádný běžec přede mnou. Ba ne támhle už se míhaj barevné postavičky s čísly na zádech a tady doprava odbočuje modrá. Zařadím se spokojeně do strakatého hada. Proběhnu cílem, dostanu rozlévanou kofolu s tatrankou, číslo si mám ponechat. Sednu si na lavičku, pak si na ní lehnu a pak už nevím o světě. Když se probudím, nikde nikdo, vesnice se vrátila do všedního života. Ach jo, třeba jsi byl na bedně a ty zaspíš. Jdu ke kostelu pro auto. Tam je vymydleno, jen prázdná zámkovka a já parkuji na asfaltu rozpomínám se. No jo maj tu dva kostely, musím ho najít. Už jsem prošel ves křížem krážem, to není možný. Jsem se vzbudil na Marzu? Proti mě babča s košem jablek. Dobrý den. Kde tu máte druhej kostel? Nemůžu ho najít. Tady byl vždycinky jen jeden, ale máme novýho faráře, pana Kalouse, ten vám umí kázat..No to určitě ano, když máte tak krásný kostel. Jsou to tady Radovesnice žejo? Radovesnice? vykulí oči. Ty jsou půlhodinky po týhle silnici, tohle je Lhota. Fakt Mars, nebere mi to. Pěšky? ujišťuji se. Některé sousední vesnice bývají slepené, třeba tam bude ten druhý kostel. Autem! Vždyť je to skoro 30 kilometrů, vyvalí oči podruhé. A kratší cestu byste neměla? To musíte támhle k lesu a u Hájků doleva. Jo díky, nashle. Odtamtud jsem přiběh, uvědomuji si. Nedá se nic dělat ještě jeden závod, tentokrát začne po modré. Když doběhnu k dubu, ještě tam visí pár červených fáborků. Hm doprava to bylo, ale z druhé strany, jsem úplně blbej. Seběhnu ke kostelu, vlezu do auta a vylovím mobil z kaslíku, pět nepřijatých hovorů, volat už nemá cenu budu u ženy za 10 minut. Co jí řeknu až opět uslyším o své nezodpovědnosti? Budu mlčet, to by pochopil jedině Paroubek. Ten co se zná s Marťanama. V úterý mi přistane u prahu místní plátek. V rubrice sport se píše, že hasiči z Radovesnic pořádali tuto něděli terénní běh a druhý pak Sokol Lhota. V přiložených tabulkách je u mého čísla uvedeno diskvalifikován s poznámkou  nedoběhl do cíle, u toho radovesnického a diskvalifikován, neproběhl startem u toho ve Lhotě. Tam navíc chybí i jméno. Přijde mi to líto. Proběh jsem dvě kola! Červené a modré, tam a zpět. Sice bez soupeře, ale diskvalifikace? Rychle házím noviny do koše, kdyby to žena četla, kdoví o čem by přemýšlela.

Reprezentantka

Vžycky se mi líbil triatlon, ale neměl jsem vytrvalost a vůli, bylo by to fiasko. Vytrvalost mám už lepší, tak že bych ho přece jen  zkusil? Asi ne, mám katastrofální plávání. Navíc mi tam s mojí žábou kraulisti umlátěj. Listuji na netu: hele terénní duatlon, co to je? Běh, kolo, běh. No rok běhám a každé normální dítě jezdí od pěti na kole, to bych snad dal. Triatlonisti maj svůj svět, uzavřená, ale příjemná komunita fanatiků. Jedinej sport, kde se závodí na čas i v převlíkání a přezouvání. Pořadatel mi hned otypuje a dává raději přednášku. Tohle je depo, najdi si své číslo, pověs tam kolo a igelitku. Až sem po prvním běhu dorazíš, přezuješ se do treter, kolo vytlačíš támhle k té pásce, pak teprv nasedneš a pojedeš. Až se sem  vrátíš po kole, kolo sem zase dotlačíš, pověsíš ho, přehupsneš do běžeckýho a po druhém běhu už jen protneš cíl. No na modní přehlídku jsem si nic nevzal, boty mám jedny. Vemu igelitku, dám do ní hrst suché trávy, aby nebyla tak splasklá a pověsím ji ke kolu. Dnes jí už nebudu potřebovat. Je odstartováno. Blížím se k depu s číslem na zádech. Jaký mám vůbec číslo? Bez něj nenajdu svý kolo! Zbytečná starost. V depu je pouze jediné, musí být moje. Než se vyhrabu z depa nikde nikdo. Nikde nikdo ještě pět kilometrů. Konečně na obzoru postavička. Dokonce se přibližuje. Dojíždím slečnu jak z titulní stránky cyklistického časopisu. S tretrami barevně sladěný přiléhavý dres, přilba do kapky, samostmívací brýle proti slunci, těžko to bude její první duatlon. Dokonce jí předjíždím! Zavěšuje se za mne. Krajina se otevře, viditelnost na 15 kilometrů a na kole široko daleko nikdo. Za mnou se ozve: hele jedeme blbě. Zastavím a otočím. Skláníme se nad jejím mobilem s mapou. Před pěti kilometrama jsme měli uhnout doprava lokalizuje místo kde jsem se zbytečně kousnul, abych jí ujel. Najdeme odbočku a plkáme o všem možném, závod pro nás skončil. Na rovince je to dialog, který ve stoupáních přechází v její monolog. Svorně se blížíme do druhého depa. Většina závodníků už je v cíli. Než se napiji, má souputnice už dávno vyrazila do druhého běhu. Doběhnu otráveně do cíle. Dívčina nese svým přátelům druhou rundu rumu. Všichni se baví na její účet. Jdu se jí omluvit, že kvůli mě zakufrovala. Za to přece nemůžeš, je to moje blbost. Hele a jak to že tak rychle běháš a na kole ti skoro stačím? já na to s hrdostí v hlase. Hlouček okolo ní se neskutečně baví. Víš těsně než jsi mi dojel jsem píchla, zalepit to nešlo a přihlížející pořadatel mi nabídl své kolo z marketu, váha snad sto kilo a navíc nepřehazovalo a skoro nebrzdilo. Ale stejně si dobrej, v tvým věku..Dík za milej doprovod. Tak takhle je to. Zalil mi ruměnec studu a tiše jsem se odplížil.Ty se s ní znáš? ptá se udiveně vedle stojící pořadatel. No asi vlastně jo, proč? odpovídám zmateně. Je to loňská mistryně republiky v triatlonu! Tak to vidíte mistryně a milá holka. Tak to má být.

Profesionál

V 60ti poprvé profesionálním sportovcem? Světový unikát? Začalo to takhle. Grilování se ségrou odpadlo, žena musela do práce, počátek prázdnin, děti jsou na lezení někde v Alpách a tak jsem se rozjel na kros do Černína. Ve vsi se doptávám na start, zaparkuju a převleču se. Je hrozný vedro. Zpytuji svědomí.Co důležitého jsem zase zapoměl? Vodu mám, čelenku taky, banán - je tu, sporttester, aha tak přeci něco, bych se divil kdybych měl všechno. Tahle ztráta ale bolí nejmíň, pocitově se pletu tak o 5 tepů proti strojku. Ze známých potkávám jen Danu a Sváťu, ale támhleten vrstevník je mi povědomej. Kouknem po sobě, znáte to, je to on nebo není, nebude to trapas když se k němu budu hlásit a on nebude on? Ještě jeden pohled. Pohodil hlavou jak před 30ti lety, nezaměnitelně, je to Tonda. Byl někde odsud, z Berouna nebo Rakovníka, strašně šikovnej na míčovky, výbornej fotbalista. Poznali jsme se na Lipnici a pak se občas potkávali na turnajích od SSM. Zastavil jsem film vzpomínek. Co ty tady? Samý dynamický sporty a teď ses dal na vytrvalost? Hele všichni kámoši už jen čučí na telku, chodí do hospody a brečej co všechno je bolí. Žena mi předloni zemřela, měl jsem ji dost rád, možná by ji záchránila operace v Německu, ale na tu jsem neměl. Děti nemám, tak jsem začal běhat. Od startu jdeme spolu, v prvním kopci mi ale uteče, stejně na něj nemám, vždycky byl ve všem lepší, navíc je do 60 ti a já 60+, chybí i motiv. Zůstávám sám se svými vzpomínkami a on se svou bolestí. Když přiběhnu do cíle, už tam není. Doběh a hned odjel, rozumím tomu. Dám si Birel a v hlavě pouštím zbytek filmu. A na třetím místě v kategorii.. Vyslovení mého jména přetrhlo film, asi už navždy. Některý starý filmy jsou tak poškozený, že už prostě znova pustit nejdou. Stojím na bedně a přebírám obálku. U stolu ji zamyšleně otvírám, těším se na diplom či medaili. Uvnitř je dvoustovka. Trochu mi to zamrzí, ale jen na chvíli, bylo to myšleno dobře, je taková doba. V šedesáti se stávám poprvé sportovcem - profesionálem. Kdyby byla  tahle doba před třiceti lety, moh bejt Tonda fotbalistou - profesionálem a operaci z našetřenýho zaplatit. Když jste se prolétáři nedokázali za ty roky sami spojit, spojí Vás běhání? Většinou jo, ale někdy taky ne.